Jedná se o sněmovní tisk 359 a jeho první čtení. Prosím tedy paní poslankyni Rujbrovou, aby laskavě zaujala místo u stolku zpravodajů, prosím paní poslankyni Hanu Orgoníkovou, aby se ujala role zpravodajky pro první čtení a rovněž přikvačila k onomu citovanému stolku, a konečně prosím pana poslance Pavla Dostála, aby se ujal slova v obecné rozpravě s tím, že za ním bude následovat pan poslanec Jaroslav Melichar.

Pane poslanče Dostále, přestaňte diskutovat o Řádu německých rytířů s panem poslancem Tollnerem. Dnes probíráme jiné téma. Máte slovo.

Poslanec Pavel Dostál: Já si myslím, pane předsedo, že problém, který projednáváme, se možná dotýká i Řádu německých rytířů.

Vážený pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, problém, který budeme projednávat nebo vlastně již projednáváme ve sněmovně, rozdělí tuto sněmovnu na dva nesmiřitelné tábory, a to tentokrát napříč politickými stranami.

Položil jsem si otázku, proč je tomu tak, a našel jsem asi tuto odpověď: Na celý problém se lze dívat vlastně z hlediska dvou pohledů, dvojí optikou. Jedna strana pohledu je paní poslankyně Šojdrová tvrdící, že homosexuálové jsou lidé nenormální. Na straně druhé stojí ovšem asi 5 % naší populace, která má v rozporu s Listinou základních práv a svobod práva oproti většině omezena.

Na straně paní poslankyně stojí oni autoři dopisů, kteří píší mně a kolegu Zvěřinovi, že jsme zvrhlíci, protože se zastáváme homosexuálů. Já vás ujišťuji, že jsem ve svém poslaneckém životě nedostal nikdy tolik nenávistných dopisů od tzv. slušných lidí jako v této kauze.

Na straně této pomyslné barikády stojí ale i paní poslankyně Fischerová, která má pouze obavu a podezření. Ta problém vlastně předjímá. Ale na straně druhé stojí rozhodnutí kanadského soudu, který před třemi týdny udělil statut politického uprchlíka českému homosexuálovi, protože byl v České republice diskriminován. O tom je také celý problém.

Myslím si, že přesto jsme učinili velký pokrok, neboť alespoň o této věci se může nyní svobodně hovořit, i když někdy s vášněmi. Pamatuji se totiž na doby, kdy se o homosexualitě prostě nesmělo mluvit, nebylo to slušné. Když se o ní mluvilo, tak jenom v souvislosti s trestnými činy. O homosexuálním zaměření některých významných postav lidské historie se také mluvilo potichu. Přitom kulturní historie lidstva je také historií velmi nepřátelských postojů k těm, kteří byli sexuálně jiní. Za všechny zde ostatně připomenu jednoho jediného, významného a fantastického anglického dramatika Oscara Wilda, který byl dokonce ve své zemi pranýřován a souzen za svůj vztah k mladému muži. Jenže požadavkem moderní multietnické a multikulturní společnosti je nepochybně, vážení kolegové, tolerance, mimo jiné také tolerance ke vztahu k největší sexuální menšině, homosexuálním mužům a lesbickým ženám.

Moderní člověk na homosexualitu nenahlíží jako na zločin, jako na něco nenormálního, anebo dokonce jako na prokletí. Ukazuje se, že různé záporné vlastnosti připisované homosexuálům nejsou jejich osudovým prokletím, ale výsledkem často velice nepřátelských postojů jejich okolí. Čím méně těchto nepřátelských projevů bude, tím bude tento problém klidnější, tím bude klidnější také tato, a nejen tato menšina. Hodnota člověka nesmí být měřena jeho sexuálním zaměřením, nýbrž tím, jak se v životě projevuje. Já ze své profese znám mnohé lesbické ženy a mnohé homosexuální muže, kteří jsou v praktickém životě nesmírně pozitivní a nesmírně produktivní. Otevřeně se přiznávám, že existují a obohacují náš společný svět.

Odpůrci zákona mají pravdu v tom, že spolu žijící osoby stejného pohlaví si mohou své společné záležitosti uspořádat i jinak, bez zásahu úřadů. Předložený zákon však tuto úpravu učiní jednodušší a navíc zavede pro takovéto soužití zvláštní instituci, ke které se budou moci lidé otevřeně přihlásit. Odborníci tvrdí, že to bude hodně znamenat zejména v propagaci věrných partnerských vztahů mezi homosexuálními muži. Když nic jiného, mysleme zde na ochranu nás všech před pohlavními nemocemi, zejména pak před virem AIDS. Myslím, že trochu práce navíc od státních úředníků za zlepšení vztahu k několika procentům našich spoluobčanů stojí a že se nám všem nakonec jednoznačně vyplatí. Lesbičky a gayové opakovaně žádají, aby stát nějakým způsobem legitimizoval jejich partnerské soužití. Zákon o registrovaném partnerství na tento jejich požadavek reaguje, a proto jej podporuji a doporučuji do druhého čtení.

Děkuji.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Dostálovi. Uděluji slovo panu poslanci Melicharovi, připraví se paní poslankyně Šojdrová.

Poslanec Jaroslav Melichar: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, vážený zbytku sněmovny, předložený návrh zákona řadím do kategorie těch zákonů, které ukážou, do jaké míry jsme schopni - obrazně řečeno - překročit svůj stín, jak moc či málo jsme v zajetí předsudků vůči skupině občanů, jejichž sexuální orientace je odlišnější, než obvykle bývá.

Chci připomenout, že zákon o registrovaném partnerství nenahrazuje rodinu ani manželství. Námitka, že přijetím zákona ohrozíme rodinu coby základ státu, je námitka nepravdivá a zavádějící. Registrované partnerství osob stejného pohlaví není manželství, neuzavírá se sňatek, ani neumožňuje adopci či osvojení dětí. Zákon řeší majetkoprávní vztahy, dědické záležitosti, péči o partnera v době nemoci atd.

Dámy a pánové, prokažme vstřícnost, porozumění a toleranci občanům, jejichž počet nepřesahuje ani 5 % populace, a umožněme jim rovnoprávnější postavení ve společnosti. Místo skrývání, strachu z prozrazení pomůžeme těmto lidem hlavně po psychické stránce žít v oblasti tak důležité pro život člověka, jako je láska, cit a sex, bez ponižujícího pocitu.

Schválením zákona zmírníme trápení, bolesti a stresy jejich blízkým příbuzným. Stává se totiž často, že právě nejbližší příbuzní těžce nesou skutečnost, že jejich syn či dcera jsou orientováni na stejné pohlaví, mnohdy vedoucí i k osobním tragédiím, takže tímto zákonem projevíme dobrou vůli a vstřícnost více občanům.

Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Melicharovi. Uděluji slovo paní poslankyni Šojdrové, připraví se pan poslanec Benda.

Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, jen krátce bych reagovala na vystoupení pana kolegy Dostála, ve kterém mě mrzí, že přistoupil na zkreslenou formulaci mého výroku ve sdělovacích prostředcích. Nikdy bych neřekla o homosexuálech, že jsou nenormální, ale myslím si skutečně, že jejich sexuální orientace je jiná. Rovněž mě mrzí, že je to pan kolega Dostál, který jindy vyniká lidským přístupem k problémům, a teď staví mezi nás bariéry. Říká, že tato sněmovna je rozdělena na dva nepřátelské tábory. Hovoří o démonizaci tohoto problému. To je přece přesně to, co nechceme.

Je zde předložen návrh zákona, který otevřel u nás dosud nepříliš častou diskusi o postavení homosexuální menšiny. Domnívám se, že není možné lidi s homosexuální orientací jakkoliv ze společnosti vylučovat. Naopak je třeba jim pomoci. Jejich odlišná sexuální orientace je totiž pro ně životním problémem, se kterým se snaží vyrovnat oni samotní a se kterým se musí vyrovnat také jejich okolí.

Ve svém dopise, kterým mne oslovil pan Hromada za Sdružení organizací homosexuálních občanů České republiky, uvádí některá očekávání spojená s přijetím zákona o registrovaném partnerství. Např. by mohl odstranit nesmyslný pocit viny homosexuálů za něco, co nespáchali, měl by dodat rodičům pocit jistoty při řešení budoucnosti jejich dítěte. Ale tento návrh zákona nic právě k těmto problémům neříká. Tento návrh zákona hovoří o partnerství osob stejného pohlaví, ale ne o homosexuální orientaci. Domnívám se, že očekávání, s nímž tento zákon spojují, nemohou být tímto zákonem naplněna a že jejich situaci neřeší. Spíše si dovedu představit pochopitelné záporné reakce, které by vyvolal.

Některé zásadní právní nedostatky předloženého návrhu uvedla ve svém zamítavém stanovisku již vláda. Zdůraznila bych to, že např. chybí základní vymezení práv a povinností partnerů. Přitom tento svazek není výslovně vázán na homosexuální orientaci, ale jen na podmínku stejného pohlaví. V praxi by se jí mohlo řešit ekonomicky účelové soužití osob s možností zneužití dědických, důchodových a pojistných práv.

Jinou komplikací je vztah tohoto zákona k postavení dítěte. Zákon sice nepočítá s tím, že by pár žijící v registrovaném partnerství pečoval o dítě. Přímo tomu ale nebrání, ani tomu zabránit nemůže. Dovedu si představit několik způsobů, jak se dítě do takové péče homosexuálního páru může dostat, a to zcela legální cestou. Je tomu tak i nyní. Rozdíl je ale v tom, že dnes - protože tento zákon neplatí - je toto dítě vždy jen jednoho z partnerů a nevyrůstá v zákonném uzavřeném svazku, který by porušoval právo dítěte na otce i matku. Děkuji v této souvislosti paní poslankyni Evě Fischerové, která se nebála otevřeně hovořit o tomto nebezpečí.

Jiným právním nedostatkem je to, že zákon zvýhodňuje postavení homosexuálního páru oproti nesezdanému heterosexuálnímu páru, který spolu žije jako druh a družka.

Dámy a pánové, myslím si, že by bylo velmi jednoduché říci - schválíme zákon o registrovaném partnerství a vyřešíme tím problém homosexuální menšiny. Tak to ale přece není. Já se domnívám, že tento problém je daleko vážnější a daleko hlubší. Spočívá především ve schopnosti nás všech tolerovat to, že jsou jiní a že žijí jinak. Chápu některé, zejména majetkoprávní důvody, které předkladatele vedou k předloženému návrhu. Z těchto důvodů bych se přiklonila spíš k dílčím úpravám zákonů, pokud se to prokáže jako nezbytné, ale ne k této komplexní právní normě, z níž vyplývá mnoho komplikací a nejistoty.

Sami autoři ve své důvodové zprávě mohou uvést pouze tři evropské země - Holandsko, Dánsko a Švédsko - a dva státy v USA, kde takový zákon existuje. Nevidím důvod, proč bychom měli být tou zemí, která začne takto experimentovat se zákony i s tradičním pojetím rodiny, a proto navrhuji zamítnutí tohoto zákona. Děkuji.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji paní poslankyni Šojdrové. Uděluji slovo panu poslanci Bendovi, připraví se pan poslanec Mašek.

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážené dámy a pánové, vidím, že zákon o registrovaném partnerství nevyvolává pozornost sněmovny jako třeba sdělovacích prostředků, ale přesto pokládám za nutné několik poznámek k němu říci.

První poznámka je tato. Jsme dva měsíce před koncem volebního období. Projednávat takto zásadní materii, materii výrazného legislativního experimentu, na kterou nepřistoupila většina zavedených evropských demokracií ani světových demokracií a kterou zkoušejí pouze v několika evropských zemích, v době, kdy sněmovna je těsně před rozpuštěním, kdy někteří z nás oficiálně připouštějí, že mnozí poslanci se zajímají spíše už o své budoucí zaměstnání nebo primárky než o svoji práci ve sněmovně, mi přijde krajně nezodpovědné.

Musím říci, že toto mě na navrhovatelích mrzí. V okamžiku těsně před závěrem poslaneckého období nemají být takto zásadní zákony v žádném případě projednávány. Ze zkušeností, které mám, říkám, že všechny věci, které byly udělány na posledních schůzích, jsou vždy na hranici toho, aby téměř škodily zemi. Málokdy přinášejí něco dobrého.

Druhá připomínka se týká zákona jako takového. V rozpravě, která zatím proběhla, bylo řečeno mnoho o toleranci, o potřebě přístupu k homosexuálním dvojicím atd. Já ovšem tvrdím, že v tomto směru je zákon do jisté míry podvodem na tuto sněmovnu a na všechny, kteří ho čtou, protože to není zákon o registrovaném partnerství. Je to zákon o manželství osob homosexuálně orientovaných. Je to z něj zcela patrné. § 4 říká: Registrované partnerství má stejné právní následky jako manželství. To neplatí, pokud jde o úpravu vztahu k nezletilým dětem.

Mnoho let se mluví, a dokonce všechny evropské či neevropské země, které jsou citovány, že zavedly registrované partnerství, mluví o registrovaném partnerství, o možnosti oficiálního soužití dvou osob stejného pohlaví, která má přesně vymezeno, které výhody stát takovému svazku přiznává.

Navrhovatelé si zde bohužel nedali práci, aby se pokusili vymezit, které výhody a které závazky a povinnosti budou takovému páru přiznány, ale prostě z něj udělali manželství. Manželství s jedinou výhradou vztahu k nezletilým dětem. Já se vší zodpovědností říkám, že pokud takový návrh zákona přijmeme, tak nejpozději do pěti let se objeví požadavek na to, aby tato věta byla vypuštěna. Velmi silný požadavek, opět velmi zalobbovaný požadavek, který bude říkat, že je přece lépe, aby děti měly rodiče oba, i když stejného pohlaví, než aby měly jen jednoho. Před tím varuji. Vím, že to dnes organizace prosazující tento zákon nepožadují, ale tvrdím, že bude-li tento zákon přijat - a vzpomeňte si na mne - tento požadavek se nejpozději do pěti let objeví.

Kromě této jediné výjimky navrhovatelé předpokládají, že se prostě bude jednat o manželství dvou osob stejného pohlaví, a to o manželství s nesmírně rozvolněnou formou sňatku a s nesmírně rozvolněnou formu rozvodu nebo rozchodu.

To, co jsme udělali na minulé schůzi, kdy jsme se pokusili v určitém slova smyslu přitvrdit v klasickém manželství heterosexuálních osob v rozvodové části, zde u manželství - říkám manželství, protože se nejedná o registrované partnerství, ale jedná se opravdu o manželství - osob homosexuálního původu rozvolňujeme do zcela absurdních ustanovení, že stačí jakákoli smlouva. Já vám teď na místě vymyslím deset nebo patnáct příkladů, jak pomocí tohoto zákona obcházet jiné zákony této země. Říkám na rovinu - být rozumným podnikatelem, pokud přijme tato sněmovna zákon o registrovaném partnerství, tak nikdy žádnou obchodní smlouvu už nebudu dělat jako obchodní smlouvu, ale vždy přes registrované partnerství, přes společné jmění a přes přerozdělení tohoto společného jmění. Kdykoli bude registrovaný partner kupovat dům, tak vnese tři, pět sedm milionů, kolik takový dům bude stát, pak z toho odejdeme, každý si odnese tu druhou část. Veškeré daňové zákony na nás nemohou, protože jsme pouze rozdělili společné jmění. Takových příkladů, kterých se dá pomocí tohoto zákona použít, podvádět, šidit, bychom našli určitě víc.

Je to prostě nedomyšlený experiment, který se snaží na jednu stranu vyjít vstříc požadavku homosexuální minority, aby nějakým způsobem byly legalizovány jejich vztahy, ale dělá to nedomyšlenou formou a způsobem, který nevytváří registrované partnerství, ale manželství osob homosexuální orientace s absolutní volností vstupu a s téměř absolutní možností výstupu. To je podle mého názoru zásadním způsobem špatně.

Poslední poznámka, kterou musím říci a požádat, aby o ní navrhovatelé a tato sněmovna přemýšleli, je poznámka týkající se vůbec institutu manželství nebo rodiny a výhod přiznaných tomuto institutu zákony České republiky a zákony všude v celém civilizovaném světě.

Mám opravdu pocit, že výhody přiznávané manželství, ať už jsou v oblasti daňové, bydlení, majetkové, dědické atd., jsou klasickému manželství přiznávány proto, že se dva lidé mají rádi? Já jsem bytostně přesvědčen, že tomu tak není a že tomu tak ze vzniku institutu rodiny tak není. Výhody stát přiznává právě proto, že - jak praví zákon o rodině - základním účelem rodiny je řádná výchova dětí.

A to platí i samozřejmě o těch rodinách, které nemohou mít děti nebo podobně, protože nikdy nevíme ani nejsme schopni určit, kdy se dítě buď může narodit, nebo kdy může být adoptováno. Základním úkolem ochrany heterosexuální rodiny a výhod, které jim stát přiznává, je právě to, že pečují o děti a že stát si je dobře vědom toho, že děti představují budoucnost této země, že jejich řádná výchova dává naději této zemi do budoucích pokolení, a proto zvýhodňuji občany při této starosti.

Velmi bych prosil, abychom si tohoto byli vědomi. Stát prostě nezvýhodňuje a nemá jediný důvod tak činit, lidi jenom proto, že se mají rádi. A já vůbec nevidím důvod, proč bychom přistoupili na takto širokou definici registrovaného partnerství, proč bychom nemohli začít dělat registrované vícečetné skupiny. Proč bychom, když se bude mít 10-15 lidí rádo v nějaké komunitě, proč by nemohli žádat toto zvýhodnění registrovaného partnerství více osob. Jestliže přistoupíme na tu filozofii, že stát zvýhodňuje tímto způsobem osoby, které se mají rády, pak se přesně dostáváme do těchto konců a do tohoto nebezpečí.

Čili já jsem bytostně přesvědčen, že tento zákon nemá být projednáván v dnešním čase, že nemá být projednáván dva měsíce před volbami. A jsem přesvědčen o tom, že tato sněmovna bude v budoucnosti ještě diskutovat o registrovaném partnerství, a dokonce bych řekl, že si myslím, že je to správné. Ale máme se bavit o registrovaném partnerství, o snaze pomoci homosexuální minoritě v této společnosti nějak upravit a zlegalizovat vztahy, nikoliv o snaze nabourat současný institut manželství a o snaze toto manželství rozvolnit do absolutní volnosti.

Bylo by zapotřebí, a já jsem smutný, že to nikdo zatím z těchto minorit neudělal, aby zformuloval, které požadavky na stát mají, které požadavky v oblasti dědické, daňového zvýhodnění, v oblasti společného bydlení, v oblasti získávání informací u lékaře, které požadavky mají, aby mohlo toto jejich registrované partnerství řádně plnit úlohu, kterou si představují. A tyto požadavky aby položili v této sněmovně prostřednictvím některých poslanců na stůl, a o nich pak se bavme, a bavme se o tom, jestli je ještě toto legitimní, jestliže to nemá druh a družka, nebo už to není legitimní. A to je rozumná diskuse, nikoliv diskuse, že nám pod názvem registrované partnerství někdo přinese manželství v jeho úplné podobě.

Navrhuji této sněmovně, aby tento návrh zákona nezamítala, ale aby ho vrátila navrhovateli k přepracování v duchu toho, co jsem říkal, aby se jednalo opravdu o registrované partnerství, a nikoliv o pokus o manželství. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Bendovi. Slovo má pan poslanec Mašek, připraví se jako poslední před přestávkou pan poslanec Bratinka.

Co to vidí mé oko, moje oko nevidí pana poslance Maška. V tomto případě ztrácí pan poslanec Mašek pořadí a dostává se až jako úplně poslední do tohoto pořadí. Slovo má pan poslanec Bratinka.

Poslanec Pavel Bratinka: Vážený pane předsedo, vážené zbývající kolegyně a kolegové v tomto sále. Je samozřejmě zřejmé, že ve společnosti vždy existuje a existovala - není to jenom vynález nové doby, jak si někdo namlouvá - pluralita názorů a hodnocení různého lidského jednání. Dá se říci, že v každé době lidé rozdělovali ve svých úsudcích lidské jednání do tří kategorií: Na to, které považovali za zavrženíhodné a odsouzeníhodné, na to, které naopak považovali za velmi chvályhodné, a pak samozřejmě měli každý svoji kategorii jednání, které považovali za neutrální, u které nevyslovovali žádný vyhraněný soud. A opět platí zcela univerzálně v dějinách, že tyto úsudky, ať už pozitivní, nebo negativní, nebo neutrální, měly svůj výraz dvojí formou. Buď se zůstalo pouze u něčeho, co bychom mohli nazvat veřejným míněním, převládajícím názorem, který však nenašel žádné institucionální vyjádření, anebo lidé vyjadřovali nebo vtělili svůj úsudek v opatření zákonů, v opatření státu, v krajním případě vtělili svůj úsudek do zákona trestního, vtělili a vtělují. To je samozřejmě univerzální charakteristika lidského rodu.

Po nás se dneska vlastně žádá, nikoliv to, abychom... To není jenom apel společenský, apel "Nechť jsme tolerantní, nechť se nijak nezlobíme nebo nepociťujeme nějakou nevůli vůči lidem, kteří jsou jinak nebo minoritně sexuálně orientovány"; o tom přece vůbec řeč není. O čem je tady řeč, a to se také neustále zakrývá jakýmisi bizarními poukazy na to, že máme být tolerantní a že nemáme sdílet všeliké předsudky, je to, že se tady žádá, aby tento parlament, který reprezentuje naši společnost, udělil tomuto vztahu to nejvyšší možné ocenění, nejvyšší možný statut, totiž soubor určitých výsad a privilegií. To vlastně je ještě silnější výraz chvály, než který tradičně společnost udělila něčemu, co se nazývá přátelstvím dvou lidí. Dobře víme, že přátelství je vztah, který má jinou inspiraci, jinou podstatu než to, čím se zde myslí vztahy, které mají svůj původ v určité erotické orientaci. Přátelé mohou být lidé, kteří k sobě nepociťují žádnou erotickou přitažlivost. A známe příklady velikých přátelství, každý v našem životě, jak lidé si pomáhají nezištně, často jednosměrně, třeba desítky let. A je to oceňováno a je to považováno za něco, co je vlastně solí solidního života. Přesto si nepamatuji, že by někde vznikl návrh na institut, že takovéto solidní přátelství dosvědčené mnoha svědky má požívat nějakých výsad a imunit ve společnosti.

A naopak zrada dobrého přítele nebo někoho, kdo nám deset let pomáhal, je, společností odnepaměti odsuzována nesmírně tvrdě. Takový člověk je často stižen kletbou hanby, nikdo mu nepodá ani ruku, ačkoliv trestní právo na tyto případy mlčí. Nevím, že by někdo byl někdy odsouzen za to, že zradil svého přítele, který mu nezištně pomáhal, a když přišla řada na to, aby on jemu pomáhal, tak se na něj lidově řečeno vybodl. Takovou žalobu na takovouto odpornou zradu podat nelze.

Takže existuje samozřejmě nejenom možnost něco ocenit. Vedle této možnosti ocenit společenským míněním určité typy chování existuje ta nejvyšší možnost a to je, že se tomu dá silou státu určitá výsada, určité privilegium nebo vyznamenání. Ale přece platí a mělo by platit i nadále, že takováto nejvyšší bonifikace má být udělována pouze a výlučně tomu jednání, které buď má nějaký zásadní význam pro společnost, anebo je příkladem heroického sebeobětování, je motivující a inspirující silou pro druhé. Policista, který nasadí svůj život, aby bránil nevinné oběti zločinu, jeho čin má obrovský význam pro společnost. Ten člověk vlastně se zřekl svého života nebo riskoval svůj život, to znamená jednal naprosto protikladně k tomu, co nám velí přirozenost. A samozřejmě v trochu slabších případech i jiní takto jednají a ti si zaslouží samozřejmě výsad v podobě vyznamenání a různých oslav.

A manželství skutečně v dějinách dostalo tento privilegovaný statut pouze a výlučně proto, že se v něm obnovuje společnost, nejenom v biologickém smyslu, ale v hodnotovém smyslu, a že samozřejmě často právě ti, kteří vychovávali děti, musí podstupovat velké množství vlastního sebezáporu, vlastního sebeomezení a potlačování toho, co by v daném okamžiku zrovna nejlépe chtěli dělat.

Musí se prostě starat o druhé a nezištně a pro společnost to má klíčový význam.

Pokud tento zákon přijmeme, obávám se, že oceníme výsadami určité jednání jenom proto, že je u daných jedinců v souladu s jim vrozenými způsoby nalézání osobního štěstí, aniž přitom toto jednání má pro společnost jakýkoliv klíčový a podstatný význam. A obávám se, že tím dáme společnosti dvojí ránu. Za prvé tím oslabíme statut rodiny, to, jak rodina je považována za jedinečnou instituci, a tuto věc dává společnost najevo právě tímto jejím jedinečným statutem. Jakékoliv další přidělování obdobného statutu - a nemusíme ani dojít k tomu, že by došlo k nekonečnému šíření tohoto přidělování - oslabí tento majestát rodiny, který již dnes je oslaben samozřejmě převládající moderní ideologií, která říká člověku: Starej se především o sebe, svoje osobní štěstí, svoje bezprostřední uspokojení - to je plný smysl života.

A tady začínám mluvit už o druhém neblahém signálu, který jde ještě za tu věc, že se zde oslabí statut manželství. Dáváme tím nebo dáme tím signál, že cestou k institucionalizovanému ocenění už napříště není pouze jednání, které přináší prokazatelnou a podstatnou užitečnost pro společnost nebo heroický sebezápor, to jest jednání, proti kterému se naše přirozenost bouří. Dáme signál, že pokud vrozené skony, nebo naopak jejich nedostatek, někomu komplikují život a činí obtížným dostát tomu modelu chování, který požívá toho vysokého ocenění, tak má toto považovat za diskriminaci a má právo žádat o narovnání.

A tím začnete, vážení, zvěstovat vskutku novou morálku, že vše, co vyhovuje vašim sklonům, lidé, budeme říkat, si zaslouží stejné ocenění či stejné usnadnění. Lidé, věřte, že žádné jednání nemá nárok na privilegované ocenění ze strany společnosti.

Toto je ale, myslím si, pro každou společnost sebevražedná doktrína, neboť každá společnost dlouhodobě přežívá jen díky tomu, že je v ní dost lidí, kteří uznávají hierarchii hodnot a morální nerovnost - slyšíte dobře, morální nerovnost - různých typů jednání. Jinými slovy, společnost přežívá jen proto, že je v ní dost lidí, kteří - ať z morálního vědomí povinnosti, či alespoň ze strachu před hanbou - potlačují svoje sklony daného okamžiku a odříkají se činů, které by naplnily jejich potřebu peněz, moci, slasti, pohodlí či odvrácení nějaké hrozby, ale za cenu podvodu, lži, nesplnění smlouvy, zrady nebo utrpení či záhuby druhých.

A jak jsem myslím ukázal, tento zákon právě směřuje proti těm odvěkým kritériím, která zakládají nerovnost mezi různými lidskými činy. A takováto nerovnost je základem civilizace. A proto si myslím, že by tento zákon měl být v této podobě zamítnut, i když se politicky hlásím k tomu, co zde řekl můj předřečník, že je potřeba tuto věc řešit, že jsou zde možnosti, které by stát měl využít.

Zároveň mi dovolte říci jako člověku, který měl tu výsadu za starého režimu nebo si opatřoval i za starého režimu objektivní informace o světě, a měl jsem možnost sledovat vývoj této debaty, která probíhala již od šedesátých let v západní společnosti.

Jakmile se otevřou určité nové dveře, vyskytne se před nimi vždy nekonečný počet žadatelů. Prostě nejpozději za pět let zde budou žádosti, které budou tvrdit, že registrovaní partneři jsou těžce diskriminováni porušením základních lidských práv tím, že jim není dovoleno oproti normálnímu manželství adoptovat děti. Tento požadavek zde bude a my, pokud přijmeme tento zákon, si podkopeme přesně tu základnu, která by nám umožnila tomuto požadavku čelit. A prosím pěkně, myslím si, že všichni souhlasíte v této sněmovně, že se rodíme jako muži a ženy a že by děti měly být uváděny do této civilizace mužů a žen, a že adopce, která by byla potom nezadržitelná, by jejich uvádění do tohoto světa, který zakládá tu skutečnou pluralitu, tu skutečnou základní pluralitu, bylo ohroženo. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Bratinkovi a vzhledem k tomu, že je 11.55 hodin a vyjádřil jsem úmysl ve 12.00 hodin toto jednání přerušit, činím tak nyní, a vyhlašuji polední přestávku do 13.30 hodin. Přeji vám dobrou chuť.

(Schůze přerušena v 11.56 hodin)

předešlá následující