Nyní pokračujeme tím, že se vracíme opět k projednávání bodu č. 15 schváleného pořadu schůze. Připomenu, že poslední, který vystoupil byl pan poslanec Payne. Pokračujeme v obecné rozpravě v prvém čtení. Nyní bude hovořit paní poslankyně Horáková. Žádám ji, aby přistoupila k řečništi a ujala se slova. Připraví se pan poslanec Tollner. Prosím, paní kolegyně, můžete hovořit.

Poslankyně Monika Horáková: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, návrh zákona o partnerském soužití…

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Paní kolegyně, já vás ještě přeruším. Pokusím se zjednat poněkud důstojnější prostředí. Kolegyně a kolegové, projednáváme zákon, který se týká tolerance. Myslím si, že by bylo dobré, kdybychom tu toleranci měli i sami zde mezi sebou. Ti z vás, kteří si nutně potřebují něco vyřizovat, měli by tak činit mimo tuto jednací síň. Je to nezdvořilé a ruší to ty, kteří chtějí pracovat. Prosím, paní kolegyně.

Poslankyně Monika Horáková: Děkuji. Návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví je určen osobám, které chtějí touto formou upevnit své citové vztahy, upravit si zejména vztahy majetkoprávní, ale z důvodu odlišné sexuální orientace nemohou vstoupit do svazku manželství.

Partneři mají společný majetek, mohou se vzájemně zastupovat, dědí po sobě, přechází na ně právo nájmu bytu, mohou jim být sděleny informace týkající se zdravotního stavu druhého partnera. Může se zdát, že se jedná o instituci, která velmi připomíná manželství, zejména s ohledem na výše zmiňovaná privilegia.

Manželství je však z hlediska historického vývoje, funkce i kulturního vnímání jednoznačně chápáno jako životní společenství muže a ženy, jejich hlavním společenským úkolem se reprodukce lidského rodu.

I když to není zcela jasné, je manželství založena na smluvním principu. Soužití dvou osob stejného pohlaví se proto jeví vhodné založit na základě smlouvy. Byť půjde o zvláštní smlouvu, odlišnou od typicky občanskoprávních smluv, toto soužití může plnit funkci manželství.

Pouze ve vzájemném vztahu těchto dvou osob. Někdy i ve vztahu ke společnosti, ale v žádném případě nemůže být stavěn na úroveň manželství, zejména pokud jde o vztahy mezi rodiči a dětmi.

Proto je všude na světě používán pojem registrované partnerství a tato úprava nebývá řazena k rodinně právním předpisům, ale do samostatných zákonů. Ty umožňují homosexuálům, občanům České republiky, upevnit si svůj vztah a společnosti si touto legalizací uvědomí, že homosexuálové nejsou nemocní nebo postižení lidé, ale že mají stejné právo na plnohodnotný život jako ostatní občané.

Chtěla bych se ve svém projevu více zaměřit na paragraf č. 7 - o následcích partnerského soužití. Odstavec první říká, že partnerské soužití má stejné právní následky jako manželství. Ne však ve vztahů k nezletilým dětem. Jedná se podle mě o velice klíčové ustanovení návrhů, které možná může být návodem pro dosud nerozhodnuté poslance.

To, že homosexuální páry nebudou mít možnost osvojení dětí, je svým důkazem toho, že partnerské soužití osob stejného pohlaví se nedá srovnat nejen s manželstvím, ale ani s nesezdaným heterosexuálním párem.

Osobně se domnívám, že je to správně. Nejen že jsem zastáncem tradiční rodiny, tradičního pojetí role muže a ženy, ale i toho, že dítě má mít možnost optimálního vývoje vyrůstat v prostředí, kde se učí vnímat klasické vzory mužské a ženské.

Je ovšem ale nasnadě podotknout, že i homosexuálové se museli nutně narodit heterosexuálním rodičům a vyrůstat v prostředí, které jim tuto možnost skýtalo. Přesto se z nich gayové či lesbičky stali. Soudí se, že sexuální orientace se tvoří již v průběhu čtvrtého až šestého měsíce prenatálního vývoje dítěte, jiní tvrdí, že je to až během prvních tří let dítěte. Nicméně, to nic nemění na tom, že homosexuálové v této společnosti žijí a žít nadále budou.

Předpokládám, že odpůrci navrhovaného zákona budou argumentovat tím, že se tímto nepřímo adopce podporuje, a to právě tím, že nemůže dvěma lesbičkám zakázat pořídit si své vlastní dítě, které by bylo poté vychováváno vlastní matkou a její partnerkou.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Paní poslankyně a páni poslanci, prosím o klid v jednacím sále.

Poslankyně Monika Horáková: Jedná se ale o argument zcela lichý. Jednak naše legislativa neumožňuje umělé oplodnění lesbiček, respektive svobodných žen, jednak bude pro ženu homosexuálně orientovanou určitým problémem si vlastního potomka opatřit. K tomu by totiž potřebovala otce. Navíc ani současná právní úprava nezakazuje dvěma ženám pořídit si a vychovávat dítě jedné z nich, takže uzákonění partnerského soužití osob stejného pohlaví by v tomto směru nepřineslo žádnou změnu.

Dovolte mi se nyní zaměřit na některé nesnáze, se kterými se homosexuální páry sdílející stejnou domácnost potýkají, a jaké změny by případné přijetí zákona přineslo.

U homosexuálů je omezena možnost zastoupení v běžných záležitostech, zejména přijímat za partnera běžné plnění, tudíž by odpadla nutnost zřizování plných mocí mezi partnery. Při společném nákupu nemovitostí je podmínkou, aby si oba dva zřídili zápis na listu vlastnictví. Není tedy možné jako u manželů zapsat pouze jednoho manžela a předpokládat. že smlouvu uzavřel s účinky pro oba manžele. Taktéž je výrazný problém v případě movitých věcí. Například při rozchodu nebo při úmrtí jednoho z nich může nastat problém v následném dědickém řízení. Při rozchodu odpadá nutnost sepisovat smlouvu při nákupu každé movitější věci. Mimo jiné to může mít velice nepříznivý vliv na vzájemný citový vztah partnerů ve smyslu jejich vzájemné důvěry. V případě smrti jednoho z partnerů může mít pozůstalý velké problémy s uplatněním svého dědického práva. Pozůstalý partner se může nacházet ve velice nepříjemné situace, kdy vzhledem k tomu, že se na základě občanského zákona o dědění životní partner ocitá ve druhé nebo ve třetí dědické skupině, kde partner dědí společně s rodiči pozůstalého či se sourozenci či spolu s dalšími spolužijícími občany. Zde ovšem může nastat závažný problém, kdy rodiče mohou v dědickém řízení prohlásit, že nepovažují partnera za pozůstalého partnera a spolužijící osobu. Partnerovi nezbývá nic jiného, než prokázat své spolužití u soudu.

Pokud oba partneři například nemají sepsanou smlouvu o společném majetku a pokud pozůstalý neprokáže vlastnictví k jednotlivým movitým věcem, může i o tento majetek snadno přijít.

Přijetím tohoto zákona by se poskytla možnost homosexuálním párům získat po partnerově smrti majetek nebo jeho část, o nějž se pravděpodobně společně starali a odbouralo by se mnohdy ponižující prokazování svého vztahu k zemřelé osobě před soudem. Je pro tyto dva lidi nespravedlivé, že nemohou mít jistotu, že po smrti jednoho z nich společně spravovaný majetek nepřipadne úplně jiným osobám.

Návrh zákona odpovídá svou koncepcí i obsahem většině zahraničních úprav. Zakládá fakultativní majetkové společenství dvou partnerů. Domnívám se, že přistoupit na koncepci dílčích úprav v jednotlivých zákonech, které by umožnily homosexuálním párům mít podobná práva jako manželé ve věcech, na něž se zákon vztahuje, je mnohem složitější než úprava obsažená v jediném zákoně.

Lze se také domnívat, že by například byl prosazen návrh umožňující přechod nájmu bytu v případě smrti jednoho z partnerů na druhého, ale nebyla by přijata změna týkající se výčtu osob, jež jsou v případě onemocnění partnera informovány o zdravotním stavu nemocného. Tato koncepce není navíc obvyklá ani v jednom ze států, který homosexuálům tato práva již přiznal. Vždy je úprava obsažena v jednom zákoně s řadou odkazů na jiné předpisy.

předešlá následující