Vyjádřila bych se k těmto argumentům vlády a ke stanovisku navrhovatelů k nim.

Pod písmenem a) vládního stanoviska se předkladatelům vytýká, že v návrhu nejsou vymezena základní práva a povinnosti partnerů, tj. žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat, podle § 7 návrhu má mít partnerské soužití stejné právní následky jako manželství. Tento argument zde i v rozpravě zazněl.

K tomu bych chtěla uvést, že jestliže podle navrhovaného ustanovení § 7, odst. 1, má mít partnerské soužití stejné právní následky jako manželství s výjimkami, které zákon uvádí, pak z tohoto navrhovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že není třeba dále vymezovat základní práva a povinnosti partnerů, neboť se na ně bude vztahovat ustanovení § 18 - 21 zákona o rodině, tj. nejen povinnost věrnosti, ale zejména povinnost přispívat na úhradu potřeb společné domácnosti a vzájemné zastoupení.

V další části stanoviska vlády v bodu b) je vytýkáno, že partnerské soužití není vázáno vysloveně na homosexuální orientaci, ale jen na podmínku stejného pohlaví, kdy taková právní úprava by umožňovala uzavírat účelové ekonomické soužití osob téhož pohlaví s možností zneužití dědických, důchodových, pojistných a jiných práv.

Podle mého přesvědčení zde jde o tradiční mediálně často užívaný - podle mého spíše zneužívaný - argument. Možnost účelového ekonomického obcházení zákona, a to podstatně lépe a jednodušeji umožňuje i uzavření manželství. Jsou dobře známy sňatky s příslušnicemi bývalého Sovětského svazu při odchodu sovětských vojsk. V současné době jde především o sňatky s Vietnamci a dalšími cizími státními příslušníky za účelem získání trvalého pobytu.

Tomu navrhovaná úprava výrazně brání požadavkem předchozího povolení k trvalému pobytu.

K tomu, aby se někdo rozhodl získat ekonomické výhody ze svazku s jinou osobou, např. důchodové a sociální dávky, nemusí uzavírat smlouvu o partnerském soužití osob téhož pohlaví, ale může si k tomu daleko jednodušeji najít partnera jiného pohlaví a uzavřít sňatek.

S přihlédnutím k velmi liberální úpravě tzv. smluveného rozvodu podle § 24 a) zákona o rodině to bude pro něj daleko pohodlnější. Představa, že dvě osoby téhož pohlaví heterosexuálně zaměřené budou uzavírat smlouvu o partnerském soužití osob téhož pohlaví a tak navenek deklarovat svou homosexualitu pouze proto, aby tímto způsobem získali nárok na sociální zabezpečení nebo zneužili dědické právo, je do značné míry naivní zejména s přihlédnutím k současnému společenskému klimatu.

Další námitka: Navrhovaná úprava zrušení partnerského soužití soudem je výrazně rozdílná proti úpravě rozvodu manželství podle § 24 a) zákona o rodině, který umožňuje soudu rozvést manželství trvající alespoň jeden rok, jestliže manželé spolu nejméně měsíců nežijí a k návrhu se druhý manžel připojí.

V návrhu podmínka souhlasu druhého partnera není obsažena, což by v praxi znamenalo, že soud by partnerské soužití před uplynutím uvedených dob nemohl zrušit ani z těch nejzávažnějších důvodů, a to tedy ani v případě, kdyby se např. jeden z partnerů dopustil vůči druhému závažné trestné činnosti.

Na vysvětlenou: Ustanovení § 24 a) zákona o rodině je pouze jednou z variant rozvodu, kde nejde o nic jiného než o snahu komplexně řešit nejen rozvod, ale i s ním spojené následky, přičemž se za splnění určitých podmínek konstruuje nevyvratitelná domněnka existence rozvratu, který se nemusí dokazovat.

Partnerské soužití je na rozdíl od manželství založeno podstatně více na smluvním principu. Proto zaniká buď smrtí podle § 4 návrhu, nebo v případě dohody obou partnerů registrací smlouvy podle § 5 bez jakékoli ingerence soudu, a to opět na rozdíl od rozvodu manželství. Soudní rozhodnutí o zrušení soužití je upraveno za situace, kdy jeden z partnerů s tímto zrušením nesouhlasí. Podmínky, za nichž soud zruší partnerské soužití, jsou dány objektivně, to je jednak délka tohoto soužití, jednak situace, kdy partneři spolu 6 měsíců nežijí. Podmínka souhlasu druhého partnera je evidentně zbytečná ve srovnání s navrhovaným ustanovením § 5 a 6, odst. 1.

Rozdílnost úpravy rozvodů a zrušení partnerského soužití je dána mj. i společenským zájmem na zachování manželství. To byl také základní důvod, proč v případě tzv. smluveného rozvodu byla stanovena délka soužití minimálně na jeden rok. V případě zrušení partnerského soužití proti vůli jednoho z partnerů stejná lhůta partnerům naznačuje, že uzavření smlouvy o partnerském soužití je závažné rozhodnutí a že zrušení tohoto soužití bez dohody s druhým partnerem nebude tak jednoduché.

Pane předsedající, požádal byste pravou část sněmovny o klid?

Místopředseda PSP Stanislav Gross: Zvykám si na to, že je takřka sisyfovská práce, ale budu v  tom pokračovat.

Kolegyně a kolegové, důrazně bych vás požádal, abyste nerušili ty, kteří řeční, případně ty, kteří chtějí poslouchat.

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Pouze mě překvapuje, že ruší nejvíce ti, kteří se dovolávali právních argumentů. Omlouvám se za tuto poznámku.

Argument, že soud partnerské soužití nemůže zrušit před uplynutím uvedené lhůty, je zcela v pořádku. Partnerské soužití může být v této době zrušeno pouze smluvně. Ani základní úprava rozvodu manželství podle § 24 odst. 1 zákona o rodině nepočítá s tím, že by manželství mohlo být běžně zrušeno krátce po sňatku, jestliže zákon o rodině trvá na hlubokém a trvalém rozvratu manželství té intenzity, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.

Pravomocný rozvod do jednoho roku uzavření manželství je a vždy byl v praxi výjimečný.

Další námitka zní: Z navrhovaného znění § 6 odst. 2 není zřetelné, která ustanovení o majetkových následcích rozvodu lze při zániku partnerského soužití použít přiměřeně. Majetkové záležitosti manželů jsou obecně upraveny občanským zákoníkem včetně vypořádání společného jmění manželů, podle důvodové zprávy se má podle tohoto ustanovení případně řešit i vyživovací povinnost mezi bývalými partnery, která však mezi majetková práva nepatří.

Obdobně není ze znění § 7 odst. 2 návrhu zřejmé, která vzájemná práva a povinností majetkového charakteru mohou partneři ve smlouvě o vzniku partnerského soužití vyloučit.

Moje stanovisko k této námitce je následující: Není pravda, že vyživovací povinnost mezi bývalými partnery nepatří mezi majetková práva. Všechny druhy vyživovací povinnosti upravené v zákonu o rodině byly vždy chápány jako vztahy majetkového charakteru. Toto stanovisko zaujímaly vždy všechny učebnice rodinného práva.

Navrhované znění výslovně vylučuje použití ustanovení § 93 zákona o rodině, protože právě zde jde o zvláštní následek sporného rozvodu nebo stíženého rozvodu podle § 24 písmeno b) zákona o rodině.

Zrušení partnerského soužití soudem nedovoluje soudu zjišťovat příčiny rozvratu, proto vyživovací povinnost k rozvedenému manželovi podle § 93 zákona o rodině použít nelze.

předešlá následující