Poslanec Jaroslav Zvěřina: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, nechci dlouho zdržovat nějakými odbornými rozklady, nicméně v souvislosti s tímto zákonem, který jistě ne k překvapení přítomných podporuji, jsem dostal celou řadu dopisů, které obsahují na druhé straně celou řadu takových pseudovědeckých argumentů, takže si dovolím některé tyto argumenty, některé teze, které podle mého názoru mají jen zasít nedůvěru, strach a nenávist k homosexuálním lidem, uvést na pravou míru.

Myslím, že lidé by žili v partnerských vztazích a rodinných uskupeních i bez příslušných zákonů, o tom není nejmenších pochyb. Žádný zákon rodinu netvoří, zákon ji v některých ohledech usnadňuje a zjednodušuje rodinám život. Rodina, která pečuje o potomky, má výsadní postavení právě díky této své funkci, nikoli díky zákonům. Je opravdovým základním kamenem společnosti, o tom není nejmenších pochyb. Je navíc natolik většinová, že ji ten zlomek procenta homosexuálních lidí, kteří vstoupí do registrovaných partnerství, nijak nemůže ani zlehčit, ani ohrozit, takže volání po tom, že zákon by byl schopen nějak zatřást postavením rodiny ve společnosti, to je naprosto naivní představa. Ostatně máme zkušenosti ze států, kde tato právní úprava existuje, a ty skutečnosti nejsou v tom smyslu, že by svědčily pro negativní vlivy takové zákonné úpravy na společnost.

To, že homosexualita je vrozená varianta lidské sexuální orientace, ostatně už dávno netvrdí jen homosexuálové a homosexuální aktivisté, jak se v některých podáních, která jsem dostal, tvrdí. Je to prostě shodné mínění naprosté většiny odborníků, kteří se lidským sexuálním chováním zabývají, a označovat v dnešní době homosexualitu za nemoc a nabízet homosexuálům léčení, to je přinejmenším neslušné, nejen vědecky neobjektivní.

Homosexuálním lidem samozřejmě nikdo nemůže žádným zákonem zakázat mít děti a starat se o ně a mnozí z té menšiny děti mají a vychovávají je. Diskutovat v této souvislosti o adopcích se mi zdá úplně demagogické, protože v této zemi přece žádný převis dětí k adopci neexistuje a tato zlomková populace nemůže celou záležitost nijak ovlivnit ani deformovat.

Co se objevuje v některých dopisech, to je také směšování homosexuality a pedofilie. Pedofilie je opravdu kvalifikovaná sexuální porucha, sexuální cítění ve vztahu k prepubertálním dětem. Jako taková může být homosexuální i heterosexuální a tvrdit, že 10 až 15 % homosexuálů má zároveň pedofilní kontakty, to je kriminalizace menšiny, která je velmi, velmi neobjektivní. Není navíc vůbec založena na žádných datech, která by to potvrzovala.

Zajímavá je debata o možnosti vztahu k lékařům a terapeutům, kteří se budou dnes věnovat léčení homosexuální orientace. Chci upozornit, že terapeut, který nabízí homosexuálně orientovaným jedincům, že z nich jakousi terapií udělá heterosexuály, se dopouští přinejmenším podvodu na svém pacientu, a navíc je jeho počínání v rozporu s lékařskou etikou, protože samozřejmě nelze dost dobře léčit, co mezinárodní lékařské organizace a Světová zdravotnická organizace neoznačují za poruchu ani nemoc.

V jednom z dopisů se také praví, že blíže neurčení čeští sexuologové tvrdí, že většina populace je latentně bisexuální. Dámy a pánové, větší nesmysl jsem nikdy neslyšel, a jestli to někdy nějaký sexuolog vážně tvrdí, tak budu žádat, aby byl zbaven licence, protože to je naprostý nesmysl.

Také nevím o tom, kde kdo chce vážně vědeckými daty doložit, že 26 %, tedy více než čtvrtina, dvanáctiletých lidí si není jista svou sexuální orientací. Všechno, co víme o vzniku sexuální identifikace a sexuální orientace, svědčí o tom, že tyto vlastnosti jsou pevně fixovány už v dětství před pubertou. Nemyslím si také, že by většinová populace byla nějak ohrožována tvrzením, že na homosexuálním vztahu není nic chorobného ani zvráceného. Takové tvrzení je rozumnou součástí sexuální výchovy, která má mimo jiné pomoci právě homosexuální menšině k rozumnému a málo konfliktnímu přijetí její odlišnosti.

Dalším tvrzením, které má posílit nedůvěru k homosexuálním lidem, je tvrzení, že průměrný homosexuál má za život několik stovek partnerů. To tvrzení je stejně nesmyslné jako tvrzení, že průměrný heterosexuál má za život několik stovek partnerů. Samozřejmě že v obou těchto skupinách se vyskytne malé procento extrémně promiskuitních lidí a samozřejmě že promiskuita homosexuálních mužů je vyšší než promiskuita homosexuálních žen, ale to jsou takové danosti, které nepředstavují žádný velký objev.

Stejné problémy jsou s výskytem pohlavně přenosných nemocí v homosexuální komunitě. Samozřejmě že je to pravda, ale uvědomte si, že tímto zákonem přece propagujeme v té menšině věrné soužití, párové vztahy, děláme tedy něco, co by mělo pomoci prevenci pohlavně přenosných chorob.

Myslím, že nabízejí-li protihomosexuální aktivisté homosexuálním lidem opravdovou pomoc, pak by jim pro začátek měli předvést aspoň minimum tolerance. Neměli bychom tady argumentovat tím, že před menšinou strašíme, že tu menšinu dehonestujeme a že jí nadáváme.

Myslím, že to nejhorší, co v mezilidské komunikaci vůbec existuje, je strach z odlišnosti, a my bychom ve vztahu k menšinám ten strach projevovat neměli. V odborné sexuologické hantýrce tomuto postoji říkáme homofobie. Je to v podstatě kvalifikovaná porucha, kterou je možné léčit. Možná by to někteří potřebovali.

Každopádně já ten zákon podporuji. Děkuji za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji panu poslanci Zvěřinovi. Slovo má pan poslanec Cyril Svoboda, připraví se pan poslanec Jiří Payne.

Poslanec Cyril Svoboda: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, kolegyně a kolegové, nejprve zde vystoupím také v roli předsedy petičního výboru a informuji Poslaneckou sněmovnu, že v roce 2001 přišly do petičního výboru celkem dvě petice proti registrovanému partnerství, které podepsalo 75 885 občanů České republiky a v letech 1998 až 2000, pokud jsme sečetli podpisy pod peticemi, přišly proti registrovanému partnerství petice, které podepsalo 61 486 osob a na podporu registrovaného partnerství 2 338 osob. Cítím jako povinnost to sdělit jako předseda petičního výboru.

Nyní k materii samé. Zdá se mi, že jsme tady uváděni v určitý omyl v řešení postavení menšin, rovnosti práv a svobod jednotlivců před zákonem. První, s čím polemizuji, je věta, která je v důvodové zprávě, ve které se odkazuje na článek I Listiny základních práv a svobod a na článek III téhož dokumentu. V listině se totiž v článku III praví totéž, co mohu citovat, a nechci unavovat sněmovnu, také v článku 23 Paktu o občanských a politických právech, v článku 10 Paktu o hospodářských a sociálních právech a v dalších dokumentech. Dovolím si z toho jednoho článku ocitovat sněmovně to, co se tam praví: "Základní práva a svobody se zaručují bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení."

předešlá následující