Na mou rodinu a na její tradiční hodnoty mají vliv úplně jiné záležitosti než to, co dělá nějaká sexuální menšina. Z tohoto důvodu bych řekl, že je mi to lhostejné, ale kdybych pro tento zákon nehlasoval, opravdu bych si připadal jako netolerantní. Právě lhostejnost k osudům této menšiny a k tomu, jestli se trápí nebo netrápí tím, že žijí v odlišném právním režimu, je podle mého názoru lhostejnost, o které možná mluvila paní kolegyně Parkanová, i když úplně z opačného úhlu. Lhostejnost k osudu menšinových spoluobčanů je pro mne lhostejnost, která mně vadí, a nechci být lhostejný. Mám starost i o ně a mé rodiny se to opravdu, ale opravdu netýká.

Ale já jsem se přihlásil kvůli tomu, abych se zamyslel pár slovy o tom, co tady úplně v úvodu řekl pan poslanec Cyril Svoboda, který nám tady sděloval čísla určitých petic. Každý z nás jsme dostali e-mailů a možná dopisů, víme, co v nich je. To je normální lobbismus, na který jsme zvyklí. Mně lobbismus celkem nevadí, vadí mi na něm většinou jedna věc, že mi to sděluje informace, které vím už dávno, protože většina těchto dopisů, co dostáváme, směřuje k debatám již dávno proběhlým. Ale tady jsem si musel klást otázku, proč komu vadí něco na tom, že by měl být přijat tento zákon. Proč? Protože já jsem opravdu přesvědčen o správnosti toho, že svoboda jednoho končí tam, kde nabourává svobodu druhého, a tady si opravdu myslím, že moji svobodu nenabourává nikterak, jestliže si dva chlapi nebo dvě ženské zaregistrují partnerské soužití.

Přemýšlel jsem o tom a teď prosím především kolegy z KDU-ČSL, aby to nebrali osobně. Dopustím se určité spekulace. Podívejte se, jakou mají naši homosexuální spoluobčané doposud pro ně jakž takž přirozenou volbu. Žít v heterosexuálním světě, vstupovat do manželství, protože nic jiného není, tvářit se heterosexuálně a žít heterosexuálně pro ně přijatelné není. Proto mají přirozenou touhu vyhledávat společnost sobě rovnou, to znamená společnost lidí stejného pohlaví a pokud možno k trvalému soužití. Znovu říkám, neberte to prosím, kolegové, jako invektivu, ale zatím jedinou regulérní a pro ně jakž takž stravitelnou formu nabízela církev, která nabízí řeholní a celibátní způsob života. Pak chápu petici nikoliv od křesťansky orientovaných občanů, ale od biskupů církevních, o které jsem se dozvěděl ze sdělovacích prostředků, že ano, tady možná je nějaký zájem, protože řeholní řády tvoří i majetkové církevní struktury a tam může nastat nějaké ohrožení. Tím, že jedněm se povolí jiný model chování, může to ohrozit tento model. Říkám, je to má spekulace, možná se pletu, i když si nemyslím, že až tak moc. Ale pro mne a domnívám se, že pro spoustu ostatních je skutečně tento zákon otázkou ne toho, jestli se ohrozí nebo neohrozí rodina, ale otázkou toho, jestli jsme nebo nejsme tolerantní. To je vše.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Další přihlášku do rozpravy nemám. Končím sloučenou obecnou rozpravu. Udílím slovo panu ministrovi k přednesení závěrečného slova.

Ministr spravedlnosti ČR Jaroslav Bureš: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, patrně bych musel být označen za šíleného ministra, kdybych si myslel, že svým závěrečným slovem mohu cokoliv změnit na vašem přesvědčení. Slova, která nemají ambici a schopnost změnit názor, ani snad nemají být pronášena. Byla by to jenom slova, slova a slova.

Já jsem zejména ocenil poctivé vystoupení paní poslankyně Němcové a vřele s ním souhlasím v tom, že debata jasně ukázala, že nejde ani tak o technické vlastnosti jednotlivých ustanovení, ale že debata se skutečně soustřeďuje k tomu, do jaké míry poslanci zasedající v této sněmovně jsou obrazem názorového spektra této společnosti a různého vidění světa, které je nepochybně pro naši společnost normální a nepochybně je i žádoucí. Neměl jsem žádnou ambici představovat si, že zde uslyším něco jiného než výraz těchto názorových rozdílů. A byl bych proto zpozdilý, kdybych teď chtěl usilovat o to, co je nemožné, překonávat tyto názorové rozdíly nějakým skvělým a k nezdaru předem odsouzeným závěrečným slovem. Ale přece jenom mi dovolte alespoň tři nebo čtyři poznámky věcné.

Já bych souhlasil s panem poslancem Svobodou, že skutečně nepřijetím tohoto zákona se nedopustí Česká republika ničeho z hlediska ústavního pořádku. Ale tento zákon přece není předkládán s argumentací, že to musíme udělat! Jde o to, jestli to udělat chceme. Udělat to rozhodně nemusíme, a nebude-li tento zákon přijat, tak samozřejmě platí, že jsme tzv. ústavní. Ale takhle přece otázka nestojí. Otázka stojí, jestli tu je všeobecná vůle k přijetí takového zákona.

Proč koncepce nenabízí obdobné právní možnosti, jak řekl pan poslanec Benda, druhovi a družce. Já si nemyslím, že by bylo dobré pro muže a ženu, kteří mají k dispozici tradiční a hodnotově pevně zakotvený institut manželství, nabízet něco jiného v podobě manželství druhé kategorie alias čert druhé kategorie z Dalskabátů, hříšná ves. Mýlí se pan poslanec Benda, když se obává v tomto zákoně zakotvení stejných pozic ve vztahu k rodičovství, jako vyplývají ze zákona o rodině. Zmíněné ustanovení, které citoval, říká jenom tolik, že okolnost, že někdo žije v partnerském soužití, nebrání tomu, aby ten, komu bylo svěřeno do výchovy dítě, v jeho výchově pokračoval. Ale je pravdou, a to je třeba si poctivě přiznat, že ve všech státech, které přistoupily k té či oné právní formě - my tomu říkáme, a to mě trochu mrzí, tady zaznělo asi stokrát registrované partnerství, to bych si skoro musel myslet, že tuto předlohu si nikdo z řečníků nepřečetl, protože ona není o registrovaném partnerství, to jsou předlohy předcházející, ale to považuji za přirozené - které se touto cestou vydaly, to směřuje jednoduše řečeno k tomu, že se postupně právně prosazuje tzv. nezrušitelné osvojení na úrovni obdobné tomuto institutu podle zákona o rodině. Ale pozor! Nechť není dávána za příklad Francie. Před třemi týdny při rozdílné právní úpravě Francie prorazila bariéru a je v právní moci rozhodnutí o nezrušitelném osvojení tří dětí dvěma ženami, které žijí v něčem, čemu říkáme partnerské soužití. Čili bez rigidní úpravy právní došla francouzská justice k názoru, že stávající právní úprava takové řešení umožňuje.

Poznámka úplně poslední a závěrečná bez ambice, aby byla tečkou za mými slovy. Možná se mýlím, ale já si nemyslím, že je správné užívat pojmu "tolerance". Tolerance v mém pojetí, v mém chápání zahrnuje jistou převahu toho, kdo hovoří o potřebě tolerovat ve vztahu k tomu druhému, který má být podle rozhodnutí, kdo chce tolerovat, tolerován. Já si spíš myslím, že je regulérní hovořit o tom, jestli chceme respektovat určitou okolnost, nebo ji nechceme respektovat. Výsledky debaty ve sněmovně jsou v tomto směru určitým vodítkem.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Petra Buzková: Děkuji. Ještě než dám slovo paní zpravodajce Navarové, uvádím, že v tuto chvíli již projednáváme opět bod 78 schváleného pořadu schůze, kterým je sněmovní tisk 1075. Prosím paní zpravodajku o případné závěrečné slovo a poté o přednesení návrhů, o kterých budeme hlasovat.

předešlá následující