Na eL cestovatelském festivalu Travel Fest Sapfó, který jsem loni uspořádala, jsem se setkala se zajímavýma holkama, které cestují – s jednou cestovatelkou jsme se viděly i při dalších akcích a pak slovo dalo slovo (pravda, svou vinu na tom mělo trochu i “diplomatico”) a jelikož sliby se mají plnit nejen o vánocích, tak jsem letos v květnu zvedla šunky a odjela do Vilniusu 😉 🙂

Pro necestovatele mého formátu, který neumí pořádně cizí jazyk, to byl zajímavý zážitek – jet přes 22 hodin tam a přes 22 hodin zpět v buse, kde nikomu včetně personálu nerozumíte. Ale zase na druhou stranu jsem si trochu popostrčila své “hranice” a zjistila jsem, že to jde, že to dám. Musím tedy uznat, že abych nevypadala jako úplný “minoň”, tak jsem těm Estoncům, kteří mě přepravovali, tvrdila, že mluvím dojč a čechiš, a doufala, že nezjistí, že ani ta dojč není ideální, ale furt lepší než engliš 🙂 Cestou zpět jsem si trochu naběhla tím, že bus z Vilniusu jel do Berlína (já jsem musela přestoupit v Marijanpolé) a paní “letuška” uměla překvapivě dojč (no trochu bylo zajímavé, že jejich spoje jezdí i do Prahy, ale česky nikdo z nich neumí), ale jelikož nelžu, tak jsem se s ní pomocí němčiny přeci jen domluvila o něco lépe než s její anglicky hovořící kolegyní v dalším buse.

Když jsme přejeli hranice do Litvy, tak litevská krajina mne překvapila svou “přírodností”, zeleností a rozlehlostí. Po stranách dálnice i silnic, po kterých jsem do Vilniusu přijížděla, se po velkou část cesty rozléhala do dálky nekonečná zeleň – žádné stavby (nebo jen minimum), na pastvinách se pásli koně a krávy a taky tam všude bylo hodně čápů. Po přejetí hranic do Litvy mne taky upoutalo a překvapilo, že kousek za polskou hranicí stál u silnice blízko první křižovatky panák s pohyblivými klouby oblečen ve svítivé vestičce mávající dřevěnou ručkou na okolo projíždějící – tohle mi vyrazilo trochu dech a hodně mě to pobavilo, protože takové “příšerky” jako své hobby vyrábí můj otec a já ho nedávno žádala, aby s tím už přestal a začal dělat něco smysluplnějšího – to jsem ovšem ale ještě netušila, že tohle jeho hobby je evidentně hobby mezinárodní a táta “vyváží” i do Litvy 😀

Do Vilniusu jsem dorazila s mírnou nervozitou a plna očekávání. Já necestovatel, kdy jsem sama dala takovou štreku a už se blížím k cíli… Moje “průvodkyně”, která toto vše zapříčinila, mne dle slibu v přesný čas očekávala na autobusovém nádraží a vyrazily jsme společně k hotelu, který jsem sama a úplně poprvé vybrala přes booking. Ano, i tak to může být, že booking je pro někoho i v dnešní době poprvé 😀

Po té náročné štrece jsem si chtěla koupit někde při cestě do hotelu za odměnu jedno místní plechovkové pivo, ale bylo mi řečeno, že prý to už dnes není možné, protože je po 15 hod. a v Litvě se o víkendu prodává alkohol v obchodech pouze do 15 hod. a ve všední den pouze do 20 hod. a nikdo mi v tu dobu neprodá ani jednu plechovku a nic nezmůže ani to, že jsem zahraniční turista (mají tam na to prostě zákon) – takže pro mne dosti novinka, tohle u nás v republice neznáme. Nicméně důvod tohoto zákona, jak jsem následně zjistila, je celkem prostý a logický – v Litvě mají totiž s alkoholem velké problémy, Litevci jsou největšími pijáky alkoholu ve světě – dokonce i Rusové jsou v pití alkoholu za nimi.

Do hotelu jsem tedy dorazila sice bez tekutého zlatavého osvěžení, ale plna emocí, které zavalí “necestovatele”, když zjistí že je konečně v cíli a že to dal, že na to má 🙂 Hotel jsem, aniž bych to předem tušila, objednala hned vedle policejní stanice, takže jsme cestou do hotelu a z něj míjely zaparkovaná barevná policejní auta různých značek, včetně např. Škoda Yetti. Ostatně škodovek tam měli celkově dost – v různých částech města byly k vidění Octavie, Superby, Yetti.

Ihned po prvním příchodu do hotelu nás přivítala usměvavá upovídaná paní recepční, Eliška už naštěstí tlumočila, tak to bylo v cajku – jinak ubytování v rozlehlém pokoji bylo suprové (měli tam i krásnou kavárnu ve fialovém francouzském stylu, kam jsme pak chodily následující dny na bufetovou snídani) a odpovídalo to těm deklarovaným hvězdám s tím, že naštěstí se ta jejich odpolední prohibice netýkala hotelového minibaru, takže jsem si konečně za odměnu mohla dát a zároveň prvně ochutnat to jejich litevské pivko, které tam mají v plechovkách v obsahu pinta, což odpovídá obsahu cca 0,568 l. Poté jsme ještě ten večer vyrazily na místní Food festival a pak na noční prohlídku památníku Hora tří křížů, kde se mi zároveň naskytl pohled na noční Vilnius…paráda!

Druhý den jsem si vymohla, že se půjdeme jen tak projít Vilniusem a to i do okrajových částí, do sídliště a do místního lesoparku (něco jako u nás Stromovka). Cestou jsme narazily na místní babičku, která seděla uprostřed jejich kontrastního sídliště (ostatně celý Vilnius byl protkám zajímavou kontrastní architekturou) a prodávala ručně natrhané květiny. Když jsem jí uviděla, tak mi to nedalo a musela jsem svazek žlutých rostlinek zakoupit a zároveň si jí s jejím souhlasem i vyfotit. Ten den ve mne celkově vyvolal hodně silný vnitřní prožitek, kdy jsem byla fakt ráda, že jsem se do té Litvy nakonec opravdu vydala, že se jen tak bez připraveného programu procházíme skrz na skrz Vilniusem a já ho poznávám v jeho “pravé, syrové” podobě…

Vilnius mi přišel každopádně i v půlnočních hodinách mnohem bezpečnější a “komfortnější” než např. Brusel, kde jsem byla ke konci roku 2016. Ve Vilniusu není tolik lidí – jak místních obyvatel, tak i turistů, je celkově takový klidný, neuspěchaný a taky jsem si v něm nepřipadala jako někde na Blízkém východě nebo v Africe – což se o Bruselu bohužel říct nedá. Jinak co se týče ještě toho Bruselu – tak vtipné bylo, že bus společnosti, se kterou jsem do Litvy i z Litvy cestovala, byl polepen obrázkem čůrajícího chlapečka, což je jeden ze symbolu Bruselu – a Brusel byl moje první “eL” zahraniční cesta a cesta, ke které došlo po 15 letech od mojí poslední zahraniční dovolené – ano, je to tak, v úvodu jsem přeci psala, že jsem byla “necestovatel” 😉 🙂 Byla…

Každopádně i následující dny mého pobytu jsme toho stihly navštívit a zažít poměrně dost – ať již ochutnávku tradičního litevského jídla didžkukuliai alias cepelíny, prohlídku Katedrály svatého Stanislava nebo návštěvu úžasné kočičí kavárny. Ze stovek fotek, které jsem pořídila, jsem jich pro Vás pár vybrala – jako takovou mini litevskou ochutnávku pro Ty, jež v Litvě ještě nebyly a třeba se i díky mému článku a těm fotkám rozhodnou, že by stálo za to se tam podívat 😉

Závěrem můj velký dík patří Elišce, která mne netradičně vytáhla z mé české “ulity” do světa…, byla u toho, když jsem od místní servírky náročně “dobývala” suvenýr v podobě švyturys sklenice a měla trpělivé pochopení pro mojí “šnečí” rychlost 😀 Zároveň si zde v závěru dovolím veřejně deklarovat, že jsem k Pobaltí “přičichla” a v budoucnu jsem se rozhodla dát ještě i Rigu a Tallinn – a do té doby budu muset začít opět něco dělat s tím jazykem – mluveným – bo bez engliš to už nejde ani v Pobaltí 😉

Zdenka, díky Changu už navždy “cestovatelka”…

Foto: Zdenka

10+
https://www.lesba.cz/info/wp-content/uploads/2018/05/2018_change_vil_01-1024x768.jpghttps://www.lesba.cz/info/wp-content/uploads/2018/05/2018_change_vil_01-150x113.jpgredakceDůležitéZábavaNa eL cestovatelském festivalu Travel Fest Sapfó, který jsem loni uspořádala, jsem se setkala se zajímavýma holkama, které cestují - s jednou cestovatelkou jsme se viděly i při dalších akcích a pak slovo dalo slovo (pravda, svou vinu na tom mělo trochu i 'diplomatico') a jelikož sliby se mají...